Ovidiův hexametr v překladu Ferdinanda Stiebitze (“Proměny”, Praha 1958) přibližuje dramatickou situaci: Polyfémos (Kyklóp, syn boha moře Poseidóna a nymfy Thoósy) se marně zamiloval do Galateie (dcery mořského boha Nérea a jeho manželky Dóridy), oné Galateie, jež ovšem věnuje lásku Ákidovi (synu lesního boha Fauna a nymfy Symaithidy); Ákis je Polyfémovou obětí…, Kyklóp rozdrtí Galateiina milence balvanem. Zpod balvanu vytékala Ákidova krev, která se posléze změnila v průzračnou říčku. Dodnes ji na Sicílii nazývají Fiume d'Iaci.
To je klíčová situace starého příběhu odehrávajícího se na Sicílii. Podnítil umělce, měl ohlas – zejména v 17. a 18. století – v aristokratické i měšťanské společnosti. Malíř Claude Lorrain vytvořil překrásný obraz o ákido-galateiovské lásce, Georg Friedrich Händel (1685‒1759) čítal námět ke svým nejpozoruhodnějším, neboť kantátu “Aci, Galatea e Polifemo”, HWV 72 (1708), vytvoří v Neapoli na text neznámého básníka, jenž sáhl k Ovidiovým “Metamorfózám” (XIII, 738 n.), ale k námětu se ještě vrátí – on, Händel, jenž ve své druhé vlasti, Anglii, pronikne svými operami a oratorii –, když komponuje “divadlo masek” (masque) “Acis and Galatea”, HWV 49a (jaro 1718 na zámku v Cannonsu), a ohlédne se za “Ákidem” ještě v serenatě “Acis and Galatea”, HWV 49b (v květnu až červnu 1732 v Londýně). “Divadlo masek” “Acis and Galatea”, HWV 49a, produkoval nedávno I. Hudební festival Znojmo (Přímětice 246, 669 04 Znojmo). Dílo uvedl jevištně (scénicky): přenesl je také do Brna (Mahenovo divadlo, 30. října 2005). Naplněné hlediště je v Brně přijalo freneticky.
Komu patří palma vítězství? Händelovi a jeho překrásné hudbě především. Stravinskij ho sice hrubě podceňoval, mnohý vnímatel 20. a 21. století ho stále srovnává s Bachem a podá ruku spíše jemu než onomu “hallskému Orfeovi”. Ale Händel je nyní spolu s Telemannem nikoliv “im Bunde der Dritte” (Schiller), nýbrž je čítán rovnomocně s oběma skladatelskými kolegy k trojici nejvýznačnějších barokních skladatelů pocházejících z Německa. O znojemský a brněnský händelovský triumf se ovšem zasloužili mladí výkonní umělci: Ars Brunensis Chorus (sbormistr: Dan Kalousek), Ensemble Baroque (umělecká vedoucí: Elen Machová), sólisté Anna Mikołajczyk z Polska (Galateia), Richard Samek (Ákis), Adam Plachetka (Polyfémos) a Marek Olbrzymek (Damon), režisérka Jana Janěková, scénáristka, kostymérka a tvůrkyně masek Radka Coufalová-Vidlák, světelní designéři Arnošt Janěk a Pavel Autrata, korepetitorka Ilona Trtková a novodobý upravovatel libreta Vladimír Chytil. Vše řídil od pultu a s taktovkou v ruce dirigent Roman Válek. Orchestr hrál zčásti na repliky starých hudebních nástrojů. Pokloníme se dvěma hobojistům, Marcelu Plavcovi a Rastislavu Kozoňovi, kteří zvládli své obtížné party na výbornou (nezapomeňme, že Händel byl sám také vynikajícím hobojistou a svěřoval “svému” nástroji překrásná, leč technicky a výrazově velmi náročná místa). Záštitu nad akcí převzala Česká Händelova společnost, Praha, jež se již tolikrát zasloužila o oživování Händelových děl na našich zámcích nebo v barokním divadle v Českém Krumlově (dík v tomto směru náleží jejímu předsedovi Pavlu Polkovi).
Mladí umělci tedy sáhli ke druhé Händelově verzi, jejíž libreto napsal John Gay – pozdější protihändelovský spoluautor “Žebrácké opery”; nyní použil textových vstupů Alexandera Popea, Johna Drydena a Johna Hughese. Z prvního poslechu nelze určit, do jaké míry uplatnil v textu, přednášeném anglicky, své úpravy a korekce literát V. Chytil. Mohli jsme však zachytit, že režisérsky byla nově osvětlena (ve srovnání s Ovidiem a anglickým libretním textem) zejména postava Ákidova. V textu i u samotného Händela se vzepře Polyfémovi, postaví se na odpor; u Ovidia sice není tento moment zdůrazněn, ale Händel jej zvýrazňuje. Ákid však brání svou čistou lásku a lásku Galateiinu. Naše režisérka jej prezentuje jako jakéhosi vychloubače, který chce hlavně zdůraznit svou tělesnou sílu, a režisérsky uplatňuje postupy, které tuto postavu převtělují ve figuru takřka komickou. Zajímavé: toto “brechtovské” posunutí zaujalo naše obecenstvo snad nejvíce, neboť se upřímně smálo a tleskalo. Ale za jakou cenu? Za cenu zdeformování jedné z hlavních postav díla.
Jinak ale vše bylo v naprostém pořádku. Obdivovali jsme se pěveckým výkonům (dominovala polská pěvkyně jako Galateia), které byly přísně slohové (propracování třetích dílů árií, vkusně uplatňované melodické ozdoby – méně poučení interpreti “neuznávají” opory a zaměňují je za přírazy), zvukové vyrovnanosti a barevnosti nástrojového ansámblu, v němž vhodné postavení cembala, Angličané by řekli “harpsichordu”, dopomohlo ke zcelenému výslednému zvuku. V dirigentu R. Válkovi vyrostl znalec staré hudby, jenž patrně za svůj vzor staví geniálního Johna Eliota Gardinera, a to i v tom, že akcentuje ve sboru (tak, jak je to zvykem v londýnském Monteverdiho sboru) odbornou pěveckou přípravu více než takzvanou citovost běžnou ve výkonech českých sborových těles. Dílo bylo provedeno scénicky (vzpomínám, kterak jsme “přešlapovali” v pražském Národním divadle v roce 1959, kdy jsme “Ákida a Galateiu” uvedli česky s hlavními protagonisty Marií Tauberovou, Beno Blachutem a Eduardem Hakenem). Jeho nové nastudování je v nejkrásnějším slova smylu postmoderní. Vše se spojuje se vším. Kostýmy jsou co nejjednodušší, jen u Polyféma a Galateie se objeví zdárný pokus o bájnou “antickou” stylizaci, tak jako ovšem také v maskách. Nechápu, proč má Damon (posel bohů) obrovitou hůl: patrně proto, aby “poháněl” sboristy ke hbitějším výkonům. Nové a zajímavé – vzhledem k Händelovi – bylo uvedení baletních vstupů. Händel do svého “Ákida a Galateie” žádné balety nevkomponoval. Až však bojoval o záchranu benátsko-neapolské operní orientace ve své opeře “Alcina”, HWV 34 (1735), vsunul do ní balety, neboť právě tehdy slavila v Londýně úspěchy baletní mistryně mademoiselle Marie Sallé[ová]. Balety v “Ákidovi a Galateii” působí objevně. Znásobují a zvýrazňují děj, beztak pro jeviště příliš chudičký. Tedy bezesporu tu jde o interpretační úspěch. Viděl jsem před lety obdobné zdárné pokusy v Monteverdiho “Orfeovi” nebo v “Ariadně” Bohuslava Martinů, kterou uvedlo divadlo v Lodži. U händelovské inscenace vyzvedávám účinnou práci se sborem z hlediska režisérského nebo barevně jímavou práci se světly. Summa summarum: Naše představení bylo přeúspěšné, nadchlo diváky i nezaujaté kritiky. Prolomili jsme bariéru mlčení a nezájmu. Händel zvítězil.