Vrcholný barok reprezentuje v Anglii Georg Friedrich Händel. Narodil se r. 1685 v Halle nad Sálou jako syn zámožného ranhojiče. Již v mládí projevoval nadání pro hudbu. Opustil právnická studia a stal se cembalistou hamburské opery. Získal zde i úspěch prvními operami (Almira, 1705) a některými jinými kompozicemi. Z Hamburku odešel Händel do Itálie, kde poznal hudbu Aless. Scarlattiho, Corelliho a jiných proslulých skladatelů, s nimiž se znal i osobně. Jeho klavírní hra, oratoria a kantáty, zvláště ale komická opera Agrippina (1709) obrátily k Händlovi obecnou pozornost a vynesly mu značné uznání. Händel vstoupil do služeb hannoverského dvora jako nástupce Ag. Steffaniho, vyžádal si však dovolenou, odejel do Anglie a v roce 1712 se tam usadil trvale. Zprvu jako host a ředitel hudby u vévody Chandoského, později se osamostatnil jako operní podnikatel. Navštívil několikráte Německo a Itálii. Na sklonku života se věnoval pořádání koncertů a virtuózní hře. Byl člověkem úžasné životní síly a dynamického temperamentu. Obdivován zemřel v Londýně v roce 1759.
V operní tvorbě byl Händelovi nejdříve vzorem Keiser, pak Benátčané a skladatelé neapolského stylu. Ale i prvky Lullyho tragédie lyrique a tehdy vznikající opery buffy jsou v jeho dílech patrny. Mohutný patos a zpěvnost jeho árií, výrazné recitativy, silný dramatický temperament, mužnost lyrických projevů, vynikající schopnost účinného založení scén a velkorysé celkové architektury staví jeho zralé práce na jedno z nejpřednějších míst v celé barokní operní tvorbě. Nejslavnějšími Händelovými operami byly Ottone (1723), Giulio Cesare, Tamerlano (obě 1724), Rodelinda (1725). Vynikající hodnoty Händelových oper podnítily ještě v posledních desetiletích pokusy o jejich vzkříšení hlavně v NDR, kde jsou pravidelně provozovány na festivalech v Halle, a hrají se i v jiných německých divadlech. Za skladatelova života skončilo jeho operní podnikání několikerým těžkým hospodářským nezdarem, zejména když si u obecenstva získala oblibu Gayova a Pepuschova The Beggar's Opera (Žebrácká opera), uvedená v roce 1728. Její ostře sociální tendence tepala politické poměry v zemi a vyjadřovací prostředky parodovaly styl italské opery.
Dodnes životnou je ve svých vrcholných projevech Händelova tvorba oratorní. Händel se jí zabýval již v Hamburku, pokračoval v ní v Itálii a věnoval se jí znovu v Anglii, po neúspěchu operního podnikání. Oratorium bylo Händlem jakoby znovu založeno. Nejslavnějšími jeho pracemi jsou Izrael v Egyptě (1739), Mesiáš (1742), Juda Makabejský (1747), Saul (1739) a Samson (1743). Sólové části užívají s příslušnými slohovými odstíny způsobu tehdejší operní tvorby, hlavním výrazovým prostředkem jsou však široce založené a velkolepě vystavěné sbory. Instrumentace je bohatá a rozmanitá. V instrumentálních předehrách a mezihrách se uplatňuje forma concerto grosso s fugovanými větami. Polyfonní vedení hlasů převažuje i ve sborech, mezi nimiž zvlášť vyniká velkolepé Hallelujah v Mesiášovi. Všechny složky jsou soustředěny k úžasné výraznosti a epické důraznosti. Celkem napsal Händel 17 anglických oratorií na biblické látky.
V několika dílech přenesl Händel oratorní techniku na světské látky. Dnes řadíme tato světská oratoria spíše ke kantátám. Nejvýznamnější je L'Allegro, il Penseroso ed il Moderato (“Veselý, Přemítavý a Umírněný”, 1740), zhudebnění Miltonových veršů o lidských povahách, jehož předností jsou náladové obrazy z přírody. Ze sborových kantát vynikají tzv. Velká cecilská óda a Slavnost Alexandrova (1736). V sólových kantátách s continuem anebo s obligátními nástroji, jakož i v komorních duetech, se zračí rozhodný vliv neapolské školy, zvláště ve formálním členění, uplatňujícím uspořádání A B A. Händlovo dokonalé splynutí s anglickým životem našlo svůj odraz ve skladbách pro anglikánskou církev: 11 “chandoských” a 4 “korunovační” anthemy jsou jakousi obdobou velké chrámové kantáty. Z jiných chrámových skladeb Händelových vynikají dvě Te Deum, utrechtské (1713) a dettingenské (1743).
Händel je geniálním mistrem syntézy. Dovedl spojit italskou zpěvnost s dokonale propracovanou formou. Uplatnil ve svých dílech také francouzské prvky, zejména tance. Společenským určením své tvorby navázal úspěšně na Purcella. V Händlově tvorbě lze sledovat ještě starší kořeny, sborové části oratorií ukazují až k madrigalové technice. Jeho melodická témata jsou často, jak to bývalo v jeho době rozšířeným zvykem, přejímána z tvorby jiných skladatelů, Stradelly, Carissimiho, Keisera, Kerlla, Habermanna a jiných. Je to jistá analogie s kompoziční technikou starých nizozemských mistrů. Všechny tyto prvky jsou u Händela dokonale sloučeny silnou tvůrčí individualitou jeho osobnosti, jejíž duch vtiskuje celku pečeť původnosti ve všech oblastech velikého životního díla, které vedle opery a zpěvních forem barokních zasahuje stejně významně do rozmanitých oborů nástrojové hudby.
Výše uvedený text je přepisem (výňatkem) souvislého textu ze str. 133‒134 (kapitola č. 31 – “Francie, Německo, Anglie”) v “Dějinách evropské hudby” od Graciana Černušáka (1882‒1961) a kolektivu, které vydal Panton, vydavatelství Českého hudebního fondu, Říční 12, Praha 1, v roce 1974. Šéfredaktor Luboš Sluka (nar. 1928). Obálku, vazbu a grafickou úpravu navrhl Milan Albich (1925‒2000). Páté přehlédnuté a doplněné vydání (v Pantonu třetí).
Přepis reprodukuje předlohu s tím, že až na drobné korektury faktografické povahy nebyly provedeny žádné úpravy či zásahy, jakkoliv nutné a žádoucí se mohly jevit.
Zde použitý název “Georg Friedrich Händel v Dějinách evropské hudby” není původní: byl zvolen výhradně za účelem vhodného pojmenování předmětného výňatku.
“Dějiny evropské hudby” od Graciana Černušáka a kolektivu vydal Panton v roce 1964, 1972 a 1974. Ve všech případech se jedná o úpravu Černušákova “Přehledného dějepisu hudby” (I. díl – Oldřich Pazdírek, Brno 1946; II. díl – Oldřich Pazdírek, Brno 1947) provedenou kolektivem hudebních vědců pod vedením Františka Mužíka (1922‒1998). Dotyčnou kapitolu č. 31 (viz výše) revidoval Jaroslav Bužga (nar. 1930).
Černušákovu “Přehlednému dějepisu hudby” předcházel “Dějepis hudby” z pera téhož autora (I. díl – Oldřich Pazdírek, Brno 1923 / II. díl – Oldřich Pazdírek, Brno 1925; druhé vydání: I. díl – Oldřich Pazdírek, Brno 1930 / II. díl – Oldřich Pazdírek, Brno 1931).
V zájmu objektivity ohledně původnosti Černušákových “Dějin evropské hudby” citujeme z hodnocení profesora Rudolfa Pečmana (1931‒2008): “Po Černušákové smrti se … odhodlalo nakladatelství Panton, Praha, že vydá pod Černušákovým jménem roku 1964 knihu 'Dějiny evropské hudby'. Černušákovo jméno se stalo jen jakousi 'firmou'. Nastal proces, který je obdobný například u slavného Riemannova hudebního lexikonu, kdy v posledním vydání nenacházíme takřka žádnou původní Riemannovu formulaci. 'Riemanna' předešel vývoj. Jeho jméno bylo však natolik synonymem pro hudební lexikografii, že se stalo 'návěštím'. Tak tomu nyní bylo i v Černušákově případu. Mrtvý autor se již nemohl bránit proti drastickým úpravám a zásahům redaktorů a upravovatelů. … Ale v podstatě nebylo přece nutno do původních Černušákových formulací zasahovat tak, že z nich vlastně nezůstal kámen na kameni. Tým pracovníků pod vedením Františka Mužíka zasáhl Černušáka podstatně.” (Rudolf Pečman: “Člověk čistého srdce. Gracian Černušák včera a dnes”. Editio Conservatorium Brunense, vol. 2. Vydalo nakladatelství KLP – Koniasch Latin Press, Na Hubálce 7, Praha 6, v roce 2007 ve spolupráci s Konzervatoří Brno za finančního přispění Nadace Leoše Janáčka, Nadace Český hudební fond a Magistrátu statutárního města Brna. Prví vydání; str. 201‒202.)