Věren příslibu vyslovenému v členském cirkuláři ze dne 8. března 2024, vracím se nyní ještě jednou (a naposledy) k pokusu o rekonstrukci pořadu Orfeus nového věku v Jaroměři dne 13. února 1981. Pokračuji v ukázkách ze svého tehdejšího slova úvodem, jež mohou leccos sdělit i současnému zájemci či zájemkyni o Händelovu osobnost a dílo – čili s časovým odstupem více než čtyřicet let! Při zpětném pohledu jsem byl nejednou příjemně překvapen rozsahem a hloubkou svých tehdejších znalostí händelovské problematiky…

Již za Händelova života se tradovaly historky o jeho neústupnosti a “hallské lví vzdorovitosti”. Často nerespektoval ani královské příkazy. Při oratorním představení u prince z Walesu v londýnském Carlton Housu se nespokojil s nadávkami a klením. Když štěbetání dvorních dam neustávalo, vyvolával je zuřivě jejich jmény. Rozmary primadon mu ztrpčovaly život. Při jedné opeře si slavné pěvkyně Francesca Cuzzoniová a Faustina Bordoniová vjely za nesmírného nadšení divadla do vlasů. Za povyku fandícího obecenstva dal Händel povel k bubnování, prý aby udal rytmus a “zápas” co nejdříve skončil. Když Cuzzoniová při nacvičování opery Ottone odmítla zpívat árii “Falsa imagine”, chytil ji Händel kolem pasu, dotáhl ji k oknu a hrozil, že ji vyhodí na ulici: „Oh, madame, vím, že jste opravdovou čerticí. Ale já jsem Belzebub, pán všech čertů!“ Je pochopitelné, že si slavná primadona nechala hned říci. Jednou se sólistka mistrových oratorií paní Susannah Maria Cibberová zeptala známého herce Jamese Quina, zda také neviděl, jakou má Mr. Händel roztomilou ruku. „Ruku, madame?“ zarazil se Quin, „mýlíte se, vždyť to je noha!“ – „Nuže tedy, dobrá,“ řekla Cibberová. „Nemá však krásné prsty?“ – „Drápy, madame, na mou věru!“ Händelův neslýchaný apetit, hraničící až s chorobnou hltavostí, dal vzniknout další historce: Skladatel se uvelebil v restauraci a nechal si objednat několik chodů nejrůznějších pokrmů. Když se ho číšník tázal, kde že má společnost, ukázal na sebe a klidně pravil: „Společnost jsem já! Chá! Noste na stůl. Presto. Prestissimo!“ Nactiutrhačná anonymní rytina z roku 1754 nám skladatele představuje s obrovskou parukou a prasečím rypákem, jak trůní na sudu s vínem a improvizuje na varhany. Chlupatá ruka antického bůžka z Pánovy družiny nastavuje obludě zrcadlo, aby se mohla pokochat svým vzhledem. Z kapsy kabátu visí jídelní lístek. Prostor dále vyplňují různé pochoutky, hrnce, láhve a hudební nástroje… Ovšem to, co spotřeboval, Händel zase vydal (na rozdíl od většiny labužnických kolegů): opery a oratoria se staly klasickými díly. Vycházejí sice z tradic, ale Händel jim dal novou myšlenku, polidštil je a povýšil ušlechtilým obsahem. […] Händel více než kdo jiný právě tyto tradice dovršuje a obohacuje o humanistický obsah […]. Příznačná je dynamika lidových hnutí, vyzrálá výrazová síla, neslýchaná diferenciace duševních pocitů. Skladatel odkrývá lidskou podstatu biblických příběhů, jejichž slova pozdvihuje vnitřní síla hudby. Jednotlivec harmonizuje v oratoriích s celkem. Konflikty sólistů uvádějí do pohybu obrovské sborové masy. Sbory, mnohdy s politickou, aktuální tematikou, reprezentují celé národy. Oratoria se skládají z rozlehlých nosných komplexů recitativů, árií a sborů, které teprve v tomto organickém spojení jsou schopny tlumočit základní myšlenku. V instrumentálních dílech to je sonátový či svitový cyklus jednotlivých, melodický bohatě vystavěných částí.

Nu a opět se dostáváme k novému obsahu Händelovy hudby. Tento obsah vycházel ze společenské situace a vývoje, jichž Händel dovedl tak obdivuhodně využít. I když je tímto obsahem poznamenána již nejedna opera seria, platí to především o Händelově oratoriu jako nové demokratické umělecké formě. Důvtipný Alexander Pope ostře útočí proti zkostnatělosti ve virtuózně bezduché italské opeře. V roce 1742, kdy Händel uvádí v Dublinu Mesiáše, vydává IV. knihu své “Hlupiády (“Dunciad”), v níž zavrhuje zkaženou operu a vyzdvihuje Händela jako krále hudby formou mravoučné básně. Dovoluji si tu z ní ocitovat pár veršů: „Ale brzy, ó brzy, dojde k rebelii, když spolčí se hudba bídně s rozumem. Hle, s novými zbraněmi stojí tu obr Händel, má sto rukou jak Briareus smělý. Vzrušuje, burcuje, otřásá duši poznovu, blesky Jovovy střídají bubny Martovy.“ Tato báseň svědčí o tom, jak silně osvícenští racionalisté prožívali Händelovu hudbu a do jaké míry tedy mistrova oratoria naplňovala estetické formule nového myšlenkového proudu. Přirozená, jednoduchá krása… rozum – to bylo krédo doby. Téměř za sto let Ludwig van Beethoven prohlašuje: „Händel je největším ze všech mistrů. Běžte k němu a učte se dosahovat tak velkých věcí tak jednoduchými prostředky.“ Händel je tedy v podstatě skladatelem osvícenství. Je mistrem syntézy. Převzal podněty nejvýznamnějších evropských hudebních kultur. Neuzavíral se novým nápadům, ani nezavrhoval tradice. Jeho hudba vdechla operním libretům a oratorním textům nový život a výrazovou hloubku. Händel se stal inspirací pro celé následující generace skladatelů, ať již připomenu Glucka, Mozarta, Haydna, Beethovena, Mendelssohna-Bartholdyho, Brahmse, Dvořáka, či v novější době Schönberga a Brittena. Je známo, že si i Johann Sebastian Bach opisoval jeho skladby. Strhující vitální optimismus této hudby zaručuje její stálou životaschopnost. Americký Händelův životopisec Herbert Weinstock to vyjádřil slovy: „Jestli někdy Händela znovu objeví, otřese jeho mocný hlas, blízký a přece nový, celým hudebním světem. Jeho hlas je jeden z těch nejušlechtilejších, nejněžnějších a nejlidštějších hlasů, jaké se kdy pozvedly na oslavu života, lásky, krásy a hudebního umění.“ [Herbert Weinstock žil v letech 1905‒1971.]