Letošního mezinárodního Händelova festivalu v Halle nad Sálou (26. května – 11. června; motto: “Opera – spor o dudlaj a dudlajdá”) se za ČHäS zúčastnili, ve dnech 26. –28. května, předseda a řádný člen, grafik Libor Hofman z Úholiček, jehož osobní automobil posloužil jako pohodlný a spolehlivý dopravní prostředek. Z pokladny ČHäS nebyla na tuto cestu vyplacena ani jedna koruna. – Z velkých hudebních produkcí jmenovaní navštívili (28. května) pouze Händelovu operu “Xerxes” ve festivalovém scénickém nastudování Opery Halle. I když jsme v oblasti tzv. režijního/režisérského zpracování Händelových operních titulů na leccos zvyklí, způsob, jakým se mladá německá operní režisérka Louisa Proske chopila hallského “Xerxa”, předčil i ta nejhorší očekávání. Hlavním protagonistou opery se stalo osobní tryskové letadlo zaplnivší celý jevištní prostor, takže z Händela zbyla jen hudba a text. K absurditě představení přispěla i evakuace obecenstva mimo budovu divadla krátce po začátku představení z důvodu vzniku nejasné technické závady ohrožující případně i lidské životy. Ozývaly se ovšem i hlasy podezírající režisérku Proske z předem naplánované evakuace divadla jakožto součásti režijní koncepce… Laskavý čtenář mi ve světle popsaných okolností jistě dá za pravdu, že zabývat se předmětnou inscenací dále nemá žádný smysl. – Negativní zážitek z hallského “Xerxa” nicméně do jisté míry překryly zastávky na historicko-umělecky významných místech: 26. května (cestou do Halle) – zámek Hartenfels v Torgau, zámek Oranienbaum u Dessau/Desavy; dne 28. května – kostel sv. Jiří a sv. Alžběty v Oppinu u Halle [blíže viz následující odstavec], klášterní chrám na Petersberku u Halle, Wettin (původiště Wettinů, starého šlechtického rodu, jehož členové byli postupně saskými vévody, kurfiřty a králi). – Dne 27. května proběhlo každoroční členské shromáždění mezinárodní Společnosti Georga Friedricha Händela se sídlem v Halle. Tradiční proslov předsedy ČHäS přečetl tentokrát prezident Společnosti, Prof. Dr. Wolfgang Hirschmann, neboť autor proslovu si tentýž den ráno přivodil úraz pádem na schodišti, což jej učinilo neschopným svůj připravený text přednést.

V Oppinu působil Händelův strýc Johann Gottfried Taust (1647–1716), nejstarší bratr Händelovy matky. Narodil se, stejně jako ona, v Dieskau u Halle. Od roku 1673 až do své smrti byl farářem v Oppinu severně u Halle (někdejší samostatná obec dnes spadá pod město Landsberk). Daleko za hranicemi své farnosti se těšil pověsti výborného spisovatele a znalce astronomie. Snad ještě coby student sepsal rytířský román, poté skládal básně včetně básní smutečních. Taustovy zájmy se posléze změnily: začal se zabývat především nebeskými úkazy, zveřejniv nejprve kázání o původu a významu hromu. Zjevení velké komety r. 1680 jej přivedlo k tomu, že svou pozornost obrátil ke kometám a jejich výkladu – pochopitelně v souladu s pověrčivým dobovým nazíráním, kdy přelet té či oné vlasatice přinášel obyvatelstvu vždy zlé znamení.

Do pestré historie zámku v Domousnicích nedaleko Mladé Boleslavi a Dolního Bousova se zapsala také velmi zajímavá, nečekaná hudební kapitola, a sice díky třem tamním prázdninovým (letním) pobytům sopranistky, spisovatelky a básnířky Emy Destinnové (vlastním jménem Emilie Věnceslava Pavlína Kittlová; 1878–1930): v letech 1906, 1907 a 1911. V roce 1907 a snad i v roce 1911 ji do Domousnic doprovázel tenorista Enrico Caruso (1873–1921). Podle místních svědectví legendární Ital s oblibou zpíval ze zámeckých oken do venkovního prostoru a jeho hlas se nesl daleko do krajiny, vyvolávaje neskrývaný údiv u náhodných posluchačů. Zatímco po Carusovi nezůstala na domousnickém zámku žádná stopa, podoba Emy Destinnové inspirovala podle tradice nástropní malbu v místnosti v I. patře v jižním nároží zámecké budovy, sloužící pravděpodobně jako ložnice obdivované pěvkyně. Malbu, znázorňující lovecký výjev s bohyní Dianou, zhotovil v roce 1920 Robert Schlosser (1880–1943). A právě tváři antické bohyně propůjčil malíř rysy Destinnové, jejímž byl v letech 1906–1907 blízkým přítelem: proslavená operní diva mu tehdy adresovala asi 130 dopisů. I s Carusem, jejím “hvězdným” partnerem na světových divadelních jevištích, spojovala Destinnovou jistá citová pouta. Carusovu sňatkovou nabídku pěvkyně ovšem nepřijala… Zámek v Domousnicích vlastní v současnosti manželé Jiří a Jitka Munzarovi. Ti zde provozují “Zámecké vinařství Munzar” s nabídkou vín z jejich vlastních vinic vysázených roku 2004 na svahu poblíž zámku. Nynější vzhled zámku je výsledkem neobarokních stavebních zásahů provedených v l. 1917–1926 politikem Jindřichem Gustavem Maštálkou (1866–1926), rodákem ze Sobotky. – Srov. s členským cirkulářem ze dne 12. září 2012.