Autor těchto řádků objevil čirou náhodou, v jednom knižním výprodeji, v prosinci minulého roku titul přeložený do češtiny z nizozemského originálu, prvně vydaného roku 1993 v Amsterodamu, v němž je značná pozornost věnována G. F. Händelovi: název zní “Virtuos” (“De Virtuoos”) a jeho autorka (nar. 1941), přední osobnost současné nizozemské literatury, vzdělaná na haagské konzervatoři ve zpěvu a hře na klavír, píše pod uměleckým jménem Margriet de Moorová. Překlad do češtiny vypracovala Magda de Bruin Hüblová (nar. 1959). Obsahově “Virtuos” náleží mezi historické milostné novely: na jeho celkem 144 stránkách sledujeme, jak zprvu neurčitý citový vztah mezi vévodkyní Carlottou Rocca d’Evandro a proslulým pěvcem-kastrátem Gasparem Contim, představujícím ve skutečnosti slavného sopranistu-kastráta Gioacchina Contiho (1714–1761), zvaného Il Gizziello, přerůstá v ohnivý milostný poměr. Händel kastráta roku 1736 angažoval do svého operního souboru. V Londýně Conti debutoval 5. května 1736 v titulní roli nově nastudované skladatelovy opery “Ariodante”; z metropole na Temži odjel patrně bezprostředně po polovině června 1737 a vrátil se zpět do Itálie. – Následují ukázky vybrané z předmětné knížky Margriet de Moorové, vydané roku 2013 příbramským nakladatelstvím “Pistorius & Olšanská” (ISBN: 978-8-87053-83-6):

[Str. 120–121:] Gasparo [Gioacchino Conti, zv. Il Gizziello (1714–1761)] si s Händelem padli do oka. Skladatel, už léta ve službách dvora, měl za sebou několik sezon vražedné konkurence a cítil, že teď povolal toho správného pěvce. Jednoho rána se ti dva v prázdném divadle Covent Garden radili. Vypadalo to následovně: Dobře živený Sas, na temeni jen s čepičkou, rozložil na stole s uspěchanou vážností několik partitur, k nimž se urostlý Neapolitán ochotně sklonil. Nejen notový zápis, ale i skladatelova nervozita se zpěvákovi zamlouvaly. Nevěděl sice, co přesně se děje, ale přesto při projížďkách po městě silně vycítil nesvár, který tu panoval. Státnictví nebo zábava, o čem to vlastně debatují? Vycítil, že se tu děje něco, co se ho jakožto zpěváka rozhodně taky týká. – Gasparo hleděl na hromotluka s několikanásobnou bradou, jehož zjev měl v sobě sílu buvola. Přistoupil na to, že bude zpívat nejen v opeře, ale i v kostele a u dvora. – Tak tedy u dvora. Sotva Gasparo vstoupil do paláce, ucítil znovu fluidum neklidu a opozice. „Tak už jsme tu, sire,“ řekl Händel a zpěváka představil. Mezi vyšňořenými dvořany seděl na rudém sametu Jiří II. se synem. Gasparo se uklonil a díval se. Připadalo mu, že král přímo září spokojeností, kdežto princ z Walesu na něj působil nepochopitelně rozmrzelým dojmem. Gasparo nejprve zazpíval několik italských sólových kantát a pak pět anglických písní, to všechno od Händela. Čím víc se to líbilo králi, tím zamlklejší byl princ. Když otec poznamenal, že Gasparo vyslovuje angličtinu téměř jako nefalšovanou velštinu, vyrazil syn zpod baldachýnu a zmizel. „Toho si nevšímejte,“ řekl Händel. „Jsou v rozepři.“
[Str. 121:] V sobotu oba muži účinkovali u svatého Pavla. Ani nevěděli jak, ale spřátelili se. A jako by to tušili: obyvatelstvo tohoto města se smyslem pro poctivý souboj se s důvěrou založenou na senzacechtivosti jen hrnulo, aby zažilo pár vítězů v akci. Randál, ticho. Ozvěna. V našlapané katedrále zpíval Gasparo s doprovodem operního orchestru roli biblického Mordechaje. A zpíval tak od srdce, tak dobrotivě, že se tento hrdina, ztvárněný bez sebemenšího posunku, protože londýnský biskup hraní divadla v kostele přísně zakázal, tak tedy že si tento hrdina v ničem nezadal s kterýmkoliv Achillem či Hektorem. Ohromené obecenstvo a přestávka plná neklidu. Na řadě byl Händel. Mistr v mimořádně dobré náladě položil obratné, krátké bílé ruce na klávesnici varhan a zahrál zvlášť pro tu příležitost složený koncert, který se navzdory polyfonní vituozitě tak snadno poslouchal, že dokonce ani holubi na výspách klenutých zvonic nezůstali lhostejní.
[Str. 121–122:] Po skončení [koncertu v katedrále sv. Pavla] si šlo obecenstvo rovnou koupit lístky na operu do divadla Covent Garden. – Tam zpíval Gasparo v následujících měsících. Zpíval tam v Händelově Lotariovi, v Porovi – přičemž skladateli ani v nejmenším nevadilo, že virtuoso vložil do programu i pár árií, které si přinesl sám – a zpíval tam v Hasseho skladbě, na italský text, ale s recitativy, které Händel upravil v angličtině. V opojení úspěchem nenapadlo Händela ani Gaspara bavit se o čemkoliv jiném než o křížcích, béčkách, a samozřejmě o penězích. Až jednou, když popíjeli portské v krčmě U koruny a kotvy, se Gasparo udiveně rozhlédl. – „Kvůli čemu se všichni tak rozčilují?“ zeptal se svého přítele. – Gasparo se dozvěděl, že město žije dvěma vášněmi. Zaprvé operou. Je tu nemilosrdně konkurující soubor, který hraje v Lincoln’s Inn Field[s]. Zadruhé filosofií. Pošetilost a poznání se na tomto ostrově příkladně slučovaly. Ve slaném větru, v pachu rybiny a rybího tuku dospěli lidé v oblasti životních problémů k důmyslným objevům. Všichni se tím úžasně bavili. Vědění a etika? V nekonečně prodiskutovaných hodinách nepřestávala být materie lehká jako sen, protože ďábel i Bůh zůstali jakožto útěšní zasvěcenci neustále přítomni. Bůh je důkazem naší lidskosti. Zdravý rozum si na té straně Lamanšského průplavu [průlivu] udržoval cosi velkolepého, než ho vítr zavál do Francie. – V krčmě plné věštců a hráčů kostek dolil mírně podnapilý skladatel poslední zbyteček vína. Zmateně hledal zpěvákovy oči. Copak tebe zajímá Locke, Berkeley, Hume?