Dodnes životnou je ve svých vrcholných projevech Händelova tvorba oratorní. Händel se jí zabýval již v Hamburku, pokračoval v ní v Itálii a věnoval se jí znovu v Anglii, po neúspěchu operního podnikání. Oratorium bylo Händlem jakoby znovu založeno. Nejslavnějšími jeho pracemi jsou Izrael v Egyptě (1739), Mesiáš (1742), Juda Makabejský (1747), Saul (1739) a Samson (1743). Sólové části užívají s příslušnými slohovými odstíny způsobu tehdejší operní tvorby, hlavním výrazovým prostředkem jsou však široce založené a velkolepě vystavěné sbory. Instrumentace je bohatá a rozmanitá. V instrumentálních předehrách a mezihrách se uplatňuje forma concerto grosso s fugovanými větami. Polyfonní vedení hlasů převažuje i ve sborech, mezi nimiž zvlášť vyniká velkolepé Hallelujah v Mesiášovi. Všechny složky jsou soustředěny k úžasné výraznosti a epické důraznosti. Celkem napsal Händel 17 anglických oratorií na biblické látky.
V několika dílech přenesl Händel oratorní techniku na světské látky. Dnes řadíme tato světská oratoria spíše ke kantátám. Nejvýznamnější je L'Allegro, il Penseroso ed il Moderato ("Veselý, Přemítavý a Umírněný", 1740), zhudebnění Miltonových veršů o lidských povahách, jehož předností jsou náladové obrazy z přírody. Ze sborových kantát vynikají tzv. Velká cecilská óda a Slavnost Alexandrova (1736). V sólových kantátách s continuem anebo s obligátními nástroji, jakož i v komorních duetech, se zračí rozhodný vliv neapolské školy, zvláště ve formálním členění, uplatňujícím uspořádání A B A. Händlovo dokonalé splynutí s anglickým životem našlo svůj odraz ve skladbách pro anglikánskou církev: 11 "chandoských" a 4 "korunovační" anthemy jsou jakousi obdobou velké chrámové kantáty. Z jiných chrámových skladeb Händelových vynikají dvě Te Deum, utrechtské (1713) a dettingenské (1743).
Händel je geniálním mistrem syntézy. Dovedl spojit italskou zpěvnost s dokonale propracovanou formou. Uplatnil ve svých dílech také francouzské prvky, zejména tance. Společenským určením své tvorby navázal úspěšně na Purcella. V Händlově tvorbě lze sledovat ještě starší kořeny, sborové části oratorií ukazují až k madrigalové technice. Jeho melodická témata jsou často, jak to bývalo v jeho době rozšířeným zvykem, přejímána z tvorby jiných skladatelů, Stradelly, Carissimiho, Keisera, Kerlla, Habermanna a jiných. Je to jistá analogie s kompoziční technikou starých nizozemských mistrů. Všechny tyto prvky jsou u Händela dokonale sloučeny silnou tvůrčí individualitou jeho osobnosti, jejíž duch vtiskuje celku pečeť původnosti ve všech oblastech velikého životního díla, které vedle opery a zpěvních forem barokních zasahuje stejně významně do rozmanitých oborů nástrojové hudby.
Výše uvedený text je přepisem (výňatkem) souvislého textu ze str. 133-134 (kapitola č. 31 - "Francie, Německo, Anglie") v "Dějinách evropské hudby" od Graciana Černušáka (1882-1961) a kolektivu, které vydal Panton, vydavatelství Českého hudebního fondu, Říční 12, Praha 1, v roce 1974. Šéfredaktor Luboš Sluka (nar. 1928). Obálku, vazbu a grafickou úpravu navrhl Milan Albich (1925-2000). Páté přehlédnuté a doplněné vydání (v Pantonu třetí).
Přepis reprodukuje předlohu s tím, že až na drobné korektury faktografické povahy nebyly provedeny žádné úpravy či zásahy, jakkoliv nutné a žádoucí se mohly jevit.
Zde použitý název "Georg Friedrich Händel v Dějinách evropské hudby" není původní: byl zvolen výhradně za účelem vhodného pojmenování předmětného výňatku.
"Dějiny evropské hudby" od Graciana Černušáka a kolektivu vydal Panton v roce 1964, 1972 a 1974. Ve všech případech se jedná o úpravu Černušákova "Přehledného dějepisu hudby" (I. díl - Oldřich Pazdírek, Brno 1946; II. díl - Oldřich Pazdírek, Brno 1947) provedenou kolektivem hudebních vědců pod vedením Františka Mužíka (1922-1998). Dotyčnou kapitolu č. 31 (viz výše) revidoval Jaroslav Bužga (nar. 1930).
Černušákovu "Přehlednému dějepisu hudby" předcházel "Dějepis hudby" z pera téhož autora (I. díl - Oldřich Pazdírek, Brno 1923 / II. díl - Oldřich Pazdírek, Brno 1925; druhé vydání: I. díl - Oldřich Pazdírek, Brno 1930 / II. díl - Oldřich Pazdírek, Brno 1931).
V zájmu objektivity ohledně původnosti Černušákových "Dějin evropské hudby" citujeme z hodnocení profesora Rudolfa Pečmana (1931-2008): "Po Černušákové smrti se … odhodlalo nakladatelství Panton, Praha, že vydá pod Černušákovým jménem roku 1964 knihu 'Dějiny evropské hudby'. Černušákovo jméno se stalo jen jakousi 'firmou'. Nastal proces, který je obdobný například u slavného Riemannova hudebního lexikonu, kdy v posledním vydání nenacházíme takřka žádnou původní Riemannovu formulaci. 'Riemanna' předešel vývoj. Jeho jméno bylo však natolik synonymem pro hudební lexikografii, že se stalo 'návěštím'. Tak tomu nyní bylo i v Černušákově případu. Mrtvý autor se již nemohl bránit proti drastickým úpravám a zásahům redaktorů a upravovatelů. … Ale v podstatě nebylo přece nutno do původních Černušákových formulací zasahovat tak, že z nich vlastně nezůstal kámen na kameni. Tým pracovníků pod vedením Františka Mužíka zasáhl Černušáka podstatně." (Rudolf Pečman: "Člověk čistého srdce. Gracian Černušák včera a dnes". Editio Conservatorium Brunense, vol. 2. Vydalo nakladatelství KLP - Koniasch Latin Press, Na Hubálce 7, Praha 6, v roce 2007 ve spolupráci s Konzervatoří Brno za finančního přispění Nadace Leoše Janáčka, Nadace Český hudební fond a Magistrátu statutárního města Brna. Prví vydání; str. 201-202.)